modrý život

Přiznávám se. Dostali mě. Pravda - ironického konzumenta není těžké dostat na barvotiskovou monumentálnost a kýčovité hrdinství...
Psal jsem tu o stadionech, produktech totalitních režimů, a dnes jsem dostal do ruky další podobný výtvor. Reklamu Číny a Adidas na... no, na Čínu. Tady je (klik pro větší)

Co právě teď dělám

Píšu si na Skype a icq s několika lidmi, divím se (stále ještě) nad článkem o upřímné miss - "Mám přítele. Ale neslibuju, že spolu vydržíme", bavím se díky "Girls suck but you don't" (a při představě "Guys suck but I don't" prskám smíchy), toužím po Morgensternovi a učím se švédštinu. Poslouchám Toscu. Stahuju šablonu č. 1 (Šohaj) a č. 2 (Batman) od PukPuk. Těším se na zítřejší sushi, netěším na zítřejší zařizování.

Co mě žere

Restaurace Molo 22 trochu sucks, víc připíšu na Flickr (někdy). Český služby, kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv

Asi už to tak bude, ale přece jenom tu dlouho chyběl nějaký ten kulturně-estetický zážitek pro pana Davida...

Dnes mi s Respektem přinesli Odcházení, novou Havlovu knihu. Píšu to hlavně kvůli téhle větě, ale i Havlovi se ledacos povedlo. Jeho postavy (které se občas ve svých šablonách zaseknou jako kolovrátek "Byt. Místo vizážistky ve firmě Prcek a bratři. Byt...") mě velmi upřímně pobavily a rozesmály. Při "Zvedli bychom tím zaměstnanost, což by vedlo ke snížení nezaměstnanosti." jsem se málem utopil (přečetl jsem ho ve vaně).

Podobných prázdných frází a politických kotrmelců najdete v knize hodně. Hra naštěstí nesklouzává k zesměšňování kohokoliv konkrétního, ani nehledá žádné rozuzlení nebo kladného hrdinu - snad jen Irena (Dagmar?) a Hanuš nakonec ze hry odchází se vztyčenou hlavou. Havel sám do děje vstupuje, usměrňuje ho a komentuje dění "na jevišti" formou Hlasu, který se ozývá z reproduktoru a dává tak částečně nahlédnout i do procesu svojí tvorby - zároveň sám sebe, svoji hru i svoje hrdiny tak trochu shazuje a mírní svůj apel. Což Odcházení podle mě svědčí

No. Nevím, asi je to mimo a asi to přepíšu, protože teď nemám čas, ale - jak mi jednou řekl Havel: obliba není vše

(taky trocha Japonska a Islandu)

Na spojnice mezi tím a oním člověk v životě naráží neustále. Například já na ně určitě musím mít zvláštní nadání... Tři z hezčích věcí, které jsem za poslední čtvrtrok potkal, se překvapivě spojily v nečekaném bodě. Ghost Dog, Albín Noi i Malcolm Gladwell se všichni nakonec prokousali k zívání.

Zívání je reflexivní hluboký nádech a výdech. Bývá spojován s nedostatkem spánku nebo stimulace (to když se nudíte). Zívání vás "probudí" a většinou se s ním dostaví příjemný pocit. Často se zívání připisuje nedostatku kyslíku, může ho ale způsobit i "nakažení" od někoho jiného.

Právě kvůli nakažlivosti si bere Malcolm Gladwell zívání jako ilustrativní příklad do knihy Bod zlomu. Gladwell tvrdí, že když si slovo zívání přečtete, pravděpodobně zívnete také. A lidé, kteří se pohybují ve vašem okolí, chvíli po vás. Jak to je ve skutečnosti, zkontrolujte tady nebo ověřte čtením tohoto postu

Zívání se překvapivě věnuje i kniha Hagakure - hned na straně 12. Připomíná kombinaci Receptáře a Gutha-Jarkovského, když učí:

Je neslušné, když někdo zívá před druhými lidmi. Když na někoho přijde nečekané zívnutí, ať si promne čelo zezdola nahoru a pak ho to přejde...

Asi i to patří k cestě samuraje...

Ještě podivnější je proklestění se k zívání u Albína Noi. Příjemně mě překvapilo, že Elin Hansdóttir, Noiova láska, ve skutečnosti není mladá krásná herečka, ale mladá krásná umělkyně. Má za sebou samostatné výstavy nejen v Reykjavíku, ale i v Berlíně. Na její projekty se podívejte sami, mě nejvíc zaujala Insomnia - minuta a půl zívání na kameru.
Pokud jste nezívli (ať už reflexem nebo nudou) při čtení tohoto postu, zívněte si společně s Elin, je to příjemné - pokud vám nevadí, že na chvíli opustíte bušidó

PS: V tomto postu je použito celkem 17 tvarů slova zívání - pokud jste nezívli, pravděpodobně se vymykáte průměru

– Opate, prozraď mi, kde najdu nejkratší cestu, jak se stát buddhou?

– Ty hledáš nejkratší cestu?

– Tu nejkratší, opate – opakoval Jen-Čao, načež mu Lin-Ťi nečekaně vrazil mohutný pohlavek...

– Jen klid, Cchun-Ťangu, dostane se ti probuzení a svět se zase postaví zpátky na nohy. Víš, co pro to musíš udělat?

– Nevím.

– Dávej pozor, není to těžké. Když budeš mít hlad, najez se, když budeš mít žízeň, napij se, a když budeš ospalý, jdi si lehnout. Po řece nechtěj nic jiného, než aby byla řekou, po hoře, aby byla horou – pravil opat Lin-Ťi, ale ani ho nenapadlo čekat, co mu na to žák odpoví. Obrátil se na lůžku a v tu chvíli usnul.

– Mistře, pověz nám, co můžeme udělat pro ty z nás, kterým to myslí trochu pomaleji. Pro ty, co ač nejsou hloupí, přece chápou učení jen ztěžka – otázal se poněkud rozpačitě jeden z řeholníků.

– Nic! – zněla Lin-Ťiho pohotová odpověď

Šu-La-Ce
Ranní rozhovory v klášteře opata Lin-Ťiho

S očekáváním a horečkou jsem se pustil do četby korespondence dvou mých oblíbenců - Voskovce a Wericha

Na jedné straně překvapivě strhující dopisy dvou z nejvýznamnějších osobností kulturního dění první republiky, na straně druhé ukázka tradičních slabin českého nakladatelství a editorské a redakční práce...

Fádní a odfláknutý přebal jedné z nejvýznamnějších publikací tohoto roku odráží bohužel poměrně zdařile práci nakladatele. Po diskutabilním rozhodnutí "v řadě dopisů doplnit interpunkci a rozdělení na odstavce" přichází již jen nepříjemná překvapení. Na prvních osmi stránkách se čtenář dočká osmi výrazných překlepů, úvody jednotlivých kapitol - zasazení korespondence do časového rámce - postrádají tolik důležité vhledy do osobního života obou aktérů a místo nich nabízí známou historii s nepodstatnými detaily. Poznámkový aparát překládá z angličtiny slova jako "week" a vyhýbá se vysvětlení termínu "treatovat". První dopisy jsou výhradně adresovány Werichovi a Voskovec v nich odkazuje na dopisy a vzkazy, které mu Werich poslal - proč o nich není alespoň ediční zmínka, když už v knize chybí?

Všechno to lajdáctví ale bohatě vynahrazuje už obsah několika prvních Voskovcových dopisů. Ať už se člověk zaměří na vztah V+W nebo na Voskovcův sloh, určitě nebude zklamán. Oslovení Jeníku jen naznačuje Voskovcovo prázdno, které se projevuje, když popisuje, kde všude by s W rád byl a k čemu že tam ty bary vlastně jsou, když v nich Jeník nesedí. Voskovec tím připomíná milence a jejich vztah nabývá intenzity, plasticity a intimity už jenom tímhle jedním odstavcem. Zároveň se Voskovec projevuje jako člověk s vynikajícím citem pro jazyk. používá zkratkovitá vyjádření, aby nechal vyniknout svojí hru se slovy. Ta je jeho doménou a díky využívání úsporných obratů se nikdy nezvrhne v exhibici a překombinovaná souvětí. Všechno klouže hladce do krku a v břiše to pak příjemně šimrá

Voskovcův velkorysý projev je lék na nesprávné vnímání jeho osoby jako Werichovy dvojky, roztržitého mladíka z černobílých filmů a toho, který Wericha opustil